Bytová družstva u nás existovala, existují a dost pravděpodobně i budou existovat. A to proto, že měla za každého panujícího režimu své výhody. A navzdory tomu, že měla a mají vždy i své nevýhody. Když si vezmeme bytová družstva za socialismu, bylo jejich největší předností to, že tato nepatřila na rozdíl od ostatního bytového fondu státu, ale družstevníkům, tedy lidem, kteří k nim náleželi. Bylo to tedy svým způsobem soukromé vlastnictví, které tehdy u nás oficiálně existovat nesmělo. A toto existovat mohlo, a to díky tomu, že tu vlastně nepatřily jednotlivé byty jednotlivým partajím, ale že tu patřily celé objekty skupinám lidí, kteří na nich měli pouhý podíl.

A nevýhodou tehdy bylo hlavně to, že se lidé museli o takové družstevní nemovitosti starat sami a bydlení tu bylo poněkud dražší než v bytech státních. Dnes jsou taková družstva kvůli zmíněnému skupinovému vlastnictví do jisté míry nevýhodná. Každá domácnost má jenom podíl na celém objektu a nedá se říci, co přesně tu komu patří, což snižuje hodnotu bytů třeba i proto, že je nelze dát tak snadno do zástavy za půjčky a podobně. Ale zase je tu výhoda v tom, že se kvůli zmíněnému nedostatku sežene podobný ‚vlastní‘ byt levněji než byty soukromé.

Všechno má tedy svoje. Ale jedno je jisté. A tím je skutečnost, že se družstevníci musí starat o své budovy. A to kolektivně. Takže spolu musí komunikovat a musí přijímat společná rozhodnutí a realizovat je, aby byly takové domy funkční, takové, jaké je zde bydlící lidé chtějí mít. Musí se tu řešit společné finanční záležitosti, někdy se tu převádějí podíly, někdy je třeba družstevníka i vyloučit a podobně. A to je dost náročná činnost. Takže má nejedno bytové družstvo problémy. A když je družstevníci nechtějí řešit nebo vysloveně nezvládají, mohou naštěstí požádat i o pomoc. Protože bytové družstvo Brno pomůže komukoliv, kdo to potřebuje. A proč toho nevyužít?